Každý člověk má v sobě své osobní spojení s univerzem. Většina lidí si toto spojení neuvědomuje, nebo ani nechce připustit, tudíž jej nevyužívá. Často si lidé spojení s univerzem začnou uvědomovat, až když se v jejich životě stanou nějaké velké nepříjemné situace, prosí „někoho nebo něco“ o pomoc a ani si neuvědomují koho. Mnozí si ale ani nechtějí připustit, že veškeré situace ve svém životě mohou sami ovlivnit jen najít odvahu a chtít.
Děti, bohužel, pod vlivem okolí mají již v 8 letech zažitý biochemický, mechanický obraz člověka, který jim vštěpujeme postupně proti jejich vůli a bereme jim násilně jednu z nejdůležitějších schopností kterou si přinesli do života, přirozenou intuici.
U dospělých platí pravidlo, že lidé mají strach z neznámého a neprozkoumaného, vše neznámé radikálně odmítají.
Lidé se mylně domnívají, že jsou něco víc než zvířata a tak se i chovají. Dalo by se ale tvrdit, že naopak lidem chybí to, čím mnohá zvířata oplývají, intuice, předtucha aj. Jen někteří lidé mají cit jako zvířata. Lidé jsou přesvědčení, že mají pouze oni pocity a že všichni ostatní živočichové nemají žádné nebo jen minimální. Proč vlastně? Co nás opravňuje k tomu, upírat ostatním jejich city a jejich duši? Stále zjišťujeme, že existuje bezpočet bytostí se schopnostmi, nad kterými nám dochází řeč. Každý kdo žije v blízkosti zvířete (pes, kočka, kůň, papoušek aj.) se určitě setkal s reakcí tohoto zvířete, ze které byl šokován a o které se častokrát domnívá, že to byla pouze a jen náhoda. Ve zvířecím světě existuje mnoho neprobádaného a nevysvětleného.
Dva příklady za všechny: Jak mohou tažní ptáci spát a zároveň uletět tisíce km na jeden zátah??? Jak je možné, že naprostá většina zvířat, která byla na svobodě v době tsunami v Indickém oceánu v roce 2005, se před tsunami zachránila??? Je proto více jak směšné, když se označujeme za pány tvorstva.
Člověk a všechna větší zvířata mají mozek složený ze dvou polokoulí. Jedna polovina mozku slouží ratiu – rozumu, druhá intuici.
S filozofickým postojem tolerance a empatie k druhým bytostem můžeme přistupovat i ke zvířatům a zažít úžasnou komunikaci s nimi. Pamatujme si, zvíře při setkání okamžitě vycítí mé pocity a mou podstatu. Nejprve vidím, kým pro zvíře jsem, zrcadlím se v jeho chování. Zvířeti stejně jako člověku není třeba vypodobňovat paobraz mě samého, který existuje v jeho hlavě, a zda je pravdivý nebo ne. Je vždy pravdivý, protože je to obraz toho, jak se mu jevím, a tím začne naše komunikace. Projevím-li trochu taktu a trpělivosti, můžu něco takového zažít i s velice plachými zvířaty. Někteří lidé mají stejné empatické vztahy i k rostlinám.
Dnes žijeme na úkor jiných tvorů, z nichž přinejmenším jeden nebo několik druhů denně vyhyne. Kvalitu života na této planetě tvoří všichni tvorové dohromady, na to je třeba nezapomenout.
Ať tomu věříte, nebo ne, pravdou je, že rostliny i živočichové jsou stejné bytosti jako ty a já, nic více, nic méně.
Současné materialistické vědomí z lidí dělá bezcitné stroje - blokuje citlivost. Náš vzdělávací systém intuitivní schopnosti bohužel nevyžaduje ani nepodporuje. Vzdělání od mateřské školy až po universitu usiluje o to, udělat z člověka řádnou předvídatelnou, rozumnou a racionální bytost.
Do úmoru současná populace pracuje na své formě, na hmotě. Žijeme ve velmi materialistické době. Platí pouze to, co vidíme, co můžeme zvážit, změřit a spočítat, tedy forma neboli mechanický, biologický jev. Vše ostatní je odmítáno jako spekulace. Je to však mnohem složitější, bytost zůstává, její forma se mění. Duch existuje odjakživa, bez začátku, a tudíž i bez konce. Pouze forma má začátek a tudíž i konec… I láska existuje a není hmatatelná, může Vám ublížit, ale i posílit….
V originále bible se praví: Na začátku byl logos. V překladu je slovo logos – duch. . Nestojí tam: Na začátku byla hmota. To ostatně neříká ani jedna stará filozofie nebo jiné náboženství.
Protože k naší skutečnosti zcela jednoznačně patří i naše nemoci a naše zdraví, vytváříme si svým mozkem i svoje nemoci a svoje zdraví. Tuto šokující představu nám vštěpuje neurobiologie. Člověka by mohlo napadnout, že si svoje nemoci sám zavinil. Tato představa ale není pěkná, a už vůbec ne prospěšná. U nemoci totiž nikdy nejde o vinu, nýbrž vždy pouze o vývoj.
Představa, že tato skutečnost vzniká teprve na základě vlastní interpretace a vlastních dogmat je v dnešní době těžké přijmout. Ve většině případů jde především o kolektivní dohodu, resp. o společenskou představu, co je považováno za nejvyšší pravdu a co nikoliv. Následně pak vědomí utváří charakter.
Konkurenční boj, žárlivost, nenávist, závist apod. ve své nejkrajnější formě znamená válku. Konkurenční boj není biologie, nýbrž pouze pocit.
Odcizování, které nelze zastavit – pokud ve vztahu není již společný rozvoj, nemá smysl uměle udržovat, měl by si jít každý svou cestou. Život totiž znamená pro všechny rozvoj vědomí, a pokud je tento rozvoj vědomí příliš omezován a zadržován, mohou vznikat nemoci. Ty nemoci jsou posledním voláním duše po rozvoji.
Udržujeme-li partnerský vztah na úkor rozvoje vědomí, neprokazujeme tím žádnou laskavost partnerovi, a už vůbec ne dětem a svému okolí. Pro toho, kdo odmítá společný rozvoj, je rozchod často léčivým šokem, náhle začne prodělávat přesně takový vývoj, který si vždy přál v partnerském vztahu. Když to neuděláme, duše zesiluje stále většími problémy a nebo bolestmi.
Duchovní vitalita produkuje tělesnou vitalitu a též udržuje touhu po partnerovi. Stagnace vede k nemoci. Flexibilita je zdravá.
Karma je zákon příčiny a následku. Duchovní svoboda je základem pro to, abychom mohli sami určovat svůj osud. Kdyby duch nebyl pánem, nebylo by možné vytvářet novou skutečnost a uplatňovat zákon příčiny a následně vlastní karmu.
Potřebou poznání vlastní duše je osvobození se od stresu. Tedy jinak řečeno, nutná je harmonie v nás. Rozdíl je však v pochopení rozdílu zájmu ega a pochopení duše, tyto dva pojmy jsou zcela v rozporu.
Žádná duše se nevzdává – nikdy, ani Vaše. Je možné ji sice neposlouchat a potlačovat, ale nelze ji nikdy zabít. Každá duše má stejný zájem jako každý atom v tomto univerzu. Ani atom nechce být se svým sousedním atomem v rozporu. Jsou-li v rozporu, tedy ve stresu, nejsou stabilní. Totéž je s duší, duše je šťastná, když v univerzu panuje soulad. Plány jí ale neustále kříží lidské ego, které produkuje nestabilitu a stres.
Vzhledem k tomu, že většina lidí neumí komunikovat se svou duší, nedostává se k příčinnému duchovnímu impulzu a pod vedením lékařů pokračují výhradně v léčbě příznaků. Jen na to se naše současná medicína bohužel stále specializuje.
Koncepce zdravotnictví, která by zahrnovala samoléčení by byla ulehčením pro všechny. Je velká škoda, že pro mediky dodnes neexistuje jedna jediná povinná přednáška, která by jim objasnila, zjednodušeně řečeno, že informace a způsob jejich předání mají velice podstatné léčivé účinky.
Kdyby lidé věděli, o kolik efektivnější je léčení příčin místo léčení symptomů, věnovali by svou energii výhradně léčení příčin ať jako nemocní nebo jako lékaři. Léčení symptomů je ale vždy jen o oddalování dalších projevů symptomů.
Vždy existují nějaké dosud nevyřešené konflikty, které se usilovně snažíme vytěsnit, abychom mohli klidně žít dál. Diagnózu nemoci je možné určit výhradně dotazováním vlastní duše!!! I z a tělesnými příznaky stojí zraněná duše.
Pokud se nedaří najít obraz bolesti, může být příčinou nemoci nebo bolestivého problému hlavní problém – nerespektování vlastní duše!!! Ať jsme obětí nebo pachatelem. Často cítíme vinu i za to že jsme se narodili apod…. je to tzv. odpor prostřednictvím vlastní viny.
Aby bylo možné vyléčit nemoci nebo odstranit problém, je třeba odklidit pocit viny. Zbavit se pocitů viny bývá často ještě těžší, neboť je snažší jakožto oběť odpustit pachateli než jakožto pachatel odpustit sám sobě. Jako oběť je na tom člověk navzdory všemu utrpení morálně lépe než pachatel. Pozor na obviňování sebe, ale i druhých, tomu je třeba se nutně vyvarovat!
Můžeme položit rovnítko mezi svou duši a intuici. Intuici má každá bytost. Naučme se vnímat zájmy své duše a řídit se jimi tak záhy, aby si duše nemusela zjednávat pozornost bolestnými zkušenostmi. Duše nemá jiný zájem, než nastolit harmonii. Velkou překážkou je vlastní ego, je často velmi vázáno na tělo. Vaše duše se odráží jak uvnitř Vašeho těla, tak navenek, zevnějšek odráží nevyřešené duševní konflikty.
V našem jazyce je mnoho rčení, která ozřejmují duchovní příčinu nějakého symptomu. Tyto lidové moudrosti nám mohou pomoci najít náš vlastní, osobní příběh. Rčení bývají většinou pravdivá a jsou častokrát používána podvědomě, ale pravdivě. Doporučuji se nad rčeními, která používáte zamyslet a spojit si s nimi symptomy, které se u Vás momentálně objevují. Neexistuje jedna jediná nemoc bez skutečného zranění duše.
Rčení: